Historie hradu

První bezpečná zmínka o hradu je v pramenech až z roku 1316, kdy se připomíná Nimír z Kámene. Krátce nato vlastnil hrad Bušek Tluksa, který jej roku 1327 přijal od krále Jana Lucemburského v manství. Po Buškově smrti držel hrad jeho syn Přibík Tluksa spolu se svými bratry. Od nich jej koupil v roce 1356 Jindřich z Ciglheimu, který rozšířil panství přikoupením několika dalších vsí a pokusil se dolovat v okolí zlato. Když se Jindřich vzdal svého manství na Kámeni, uvázali se v jeho zboží opět původní držitelé Tluksové. Patřili k té části drobné šlechty, která za velkého zápasu o moc v předhusitských Čechách stála věrně na straně krále Václava a podporovala jej v boji proti odbojnému panstvu. Jan Tluksa zemřel na samém počátku husitského revolučního hnutí, ale jeho blízký příbuzný Přibík Tluksa bojoval v husitských řadách velmi horlivě. Za něho měl hrad Kámen důležitou úlohu jako husitský opěrný bod mezi Táborem a Pelhřimovem.

Roku 1437 Janův syn Hynek prodal hrad i s podhradím, dvory a poddanskými vesnicemi Purkartu Kamarétovi z Žirovnice. Kamarét byl v dobách vnitřních zápasů o vládu v zemi věrným stoupencem Jiříka z Poděbrad a dal hrad k dispozici ke schůzce pozdějšího českého krále s jedním z vůdců manské jednoty Jindřichem z Rožmberka dne 4. srpna 1450. Roku 1456 Purkart prodal Kámen s celým panstvím bratřím Trčkům z Lípy, jimž v té době patřilo město a panství pelhřimovské. Noví majitelé však hrad již v roce 1460 prodali Janu Sádlovi ze Smilkova. Součástí kámenského zboží byla v tu dobu na městečko povýšená ves Kámen v podhradí, poddanské vsi Eš, Důl, Vysoká Lhota a Dobrá Voda. Po Sádlově smrti v roce 1464 se ujal hradu Kámen jeho švagr Petr Břekovec z Ostromeče a Kozího Hřbetu, od něhož hrad koupil v roce 1468 Oldřich Fifka z Vydří. Ten byl mimo jiné obviněn Janem Malovcem z Pacova, že si pomáhá k penězům falšováním. Před soudem se sice Fifka obhájil, ale jak se téměř po čtyřech stech letech ukázalo, nařčení nebylo bezdůvodné. Jeho syn Albert prodal kámenské zboží roku 1479 Janovi z Vojslavic. Roku 1499 zdědil hrad jeho nejstarší syn Markvart a v roce 1504 byl hrad propuštěn králem Vladislavem z manství. Markvartův syn Petr z Vojslavic panství rozdělil – jednu polovinu prodal Janu Zručskému z Chřenovic. Druhá polovina hradu přešla později na Petrovu sestru Kateřinu.

Kateřina z Vojslavic byla podruhé provdána za Petra Malovce z Malovic a roku 1523 mu zapsala všechen svůj majetek. Malovec koupí druhé poloviny kámenského zboží spojil obě části opět v jeden celek. V polovině 16. století tak dosáhlo panství Kámen největšího rozsahu – k hradu patřilo městečko a deset poddanských vsí. Po Petrovi zdědili otcovské statky jeho tři synové, kteří si je roku 1557 rozdělili. Kámen s poplužním dvorem, městečko Kámen, ves Eš a část Vysoké Lhoty připadly Malovcovi. Za něho nebo za jeho synů Petra a Václava byl hrad rozšiřován a přistavěno jeho severní křídlo s obytnými místnostmi a trakt na jižní straně.

Zmaloveckých držitelů se do historie Kámene nejvýrazněji zapsal Jan Kryštof, který nastoupil v držení hradu po roce 1640. Za něho byl hrad znovu přestavován, vystavěno jižní obytné křídlo a nad bývalým schodištěm postavena věž (1673). Na okraji městečka dal vystavět barokní kapli a v ní zřídil rodinnou hrobku. Jeho nejstarší syn Jan Kryštof Malovec prodal na začátku 18. století hrad Kámen Františku Kreslovi z Qualtenburka. Nový majitel se zadlužil tak, že nakonec musel roku 1747 hrad opět prodat.

Od té doby se začali jeho držitelé často střídat a hrad ztrácel na svém významu. Převážně úřednická rakouská šlechta neměla dostatek prostředků na jeho údržbu a stavba chátrala. Pouze jeden z posledních majitelů, svobodný pán Václav Enis z Atteru, se pustil v 2. polovině 19. století do větších stavebních úprav, jimiž však hradu ještě více ublížil, když romantickou snahou o regotizaci znehodnotil staré partie hradu.

Od konce 19. století šlechtické majitele vystřídali příslušníci bohaté buržoasie, jimž hrad patřil až do poválečných let. Po roce 1948 byl hrad poslednímu soukromému majiteli Antonínu Fleissigovi konfiskován. Státním kulturním majetkem byl prohlášen dne 13. ledna 1953.

Vzhledem k tomu, že hrad byl v havarijním stavu, bylo postupně přikročeno k jeho celkové opravě. Po rekonstrukci hlavních objektů a vybudování nových expozic byl hrad opět otevřen pro veřejnost dne 22. června 1974 jako muzeum jednostopých motorových vozidel. V letech 1964 až 2002 byl hrad Kámen zřizován ONV, později Okresním úřadem v Pelhřimově. Od 1. 1. 2003 byl hrad Kámen samostatnou příspěvkovou organizací Kraje Vysočina a od roku 2011 se hrad Kámen stal pobočkou Muzea Vysočiny Pelhřimov, p. o.

POVĚSTI

Pověst o třech pannách a mrtvém dítěti

Ilustrace k pověsti od Miloše Kopeckého z Plzně

Kdysi dávno žil na hradě Kámen nepříliš bohatý šlechtic, který měl tři dcery. Stále se nemohl rozhodnout, kterou z dcer udělá na zdejším panství paní. Tak dlouho se rozmýšlel, až nakonec umřel, aniž by udělal nějaké rozhodnutí. Dvě starší sestry byly chamtivé a hašteřivé, ta nejmladší byla krásná, hodná a navíc chytrá. Proto přišla na nápad, jak spor o vládu na hradě rozřešit. Sestry se rozhodly zasadit každá jednu větvičku lípy. A která z nich bude mít do roka největší stromek, ta bude paní na hradě Kámen. Byla tu však ještě jedna podmínka, kterou určily starší sestry. Všechny tři musely zůstat do rozřešení sporu pannami. Jak řekly, tak udělaly. Větvičky dvou starších sester po čase uschly, větvička té nejmladší se rozvila do nebývalé krásy. Obě starší sestry té nejmladší záviděly. Měly velikou radost, když zjistily, že jejich sestra porušila druhou část slibu a že už není panna. A co víc!? S mladým, krásným rytířem z nedalekého panství dokonce čekala dítě. Starší sestry počkaly až nejmladší porodila synáčka. Novorozeně pak krvežíznivé sestry zakopaly na kraji vesnice, tam, kde je dnes barokní kaple. Nebohou sestru zaživa zazdily do stěn hradu. Jejich radost z ohavného činu, který jim měl zajistit vládu na panství, však netrvala dlouho. Do roka obě zmizely, neznámo kam. Lidé z okolí praví, že je odnesl čert. Na místě, kam zakopaly nebohého chlapečka, vyrůstá od té doby tráva ve tvaru věnce. Každou půlnoc o úplňku se pak na hradě ozývá nářek týrané nejmladší sestry.

Motiv této pověsti zhudebnil a textem opatřil u příležitosti koncertu na hradě Kámen dne 2. srpna 2008 člen dua ELLA Karel Jakoubek:

Na hradě, co slove Kámen, starý šlechtic dokonal
a po sobě, kromě trůnu, tři dcery zanechal.
Všechny tři dost krásné byly, dvě mají však v srdci chlad,
ta třetí má úsměv víly - kdo ji potkal, měl ji rád.

Jen jedna z nich může vládnout, která to ale má být?
A tuhle rozepři zrádnou, nikdo nechtěl rozřešit.
Zasaďme, sestřičky, haluz, ona nám ponapoví:
ta, které obrazí listem, vsedne v trůn po tátovi.

Podmínku však ještě jednu slíbily dodržeti:
která chce vyhrát, ta musí panenství udržeti.
A než dny smluvené minou a vesna obklopí hrad,
dvě z haluzí suchem hynou, třetí má zelený šat.

Ve ztichlé síni myšlenky krouží
tak jako smrtihlav okolo svíce,
pod hradem zvolna stíny se dlouží,
zůstaňte tiše - já povím více.

A než se rok s rokem potkal, z halouzky stromek se stal,
dvě sestry závistí blednou - poslyšte, co bylo dál.
Ta nejmladší rozvila se do krásy nebývalé,
má to však háček, že šaty v pase už jsou jí malé.

Devětkrát luna svou tváří pohlédla na tichý hrad,
nadějí dívka září - syn bude po otci snad.
Po noci těžké už svítá, obejme plod lásky své,
polibkem na svět ho vítá, dítě je však neživé.

Nad hradní střechou havrani krouží
tak jako smrtihlav okolo svíce,
pod hradem zvolna stíny se dlouží,
zůstaňte tiše - já povím více.

Pomstou posedlé sestry nad smrtí zajásaly.
Vzaly to tělíčko malé, pod hradem zakopaly.
Dnes bílá kaple tu stojí a věnec trávy ho kryje,
však to ještě není konec přesmutné melodie.

Když stíny se k půlnoci dlouží, měsíc má kulatou tvář,
jak žaloba kol hradu krouží té nejmladší ubohý pláč.
Zazdily ji v Kámen sestry, jak nepovedený to žert!
Duše své upsaly peklu - a za to vzal si je čert.

Ve ztichlé síni vzpomínky krouží
tak jako smrtihlav okolo svíce,
večerem zvolna stíny se dlouží,
nad hradem přelétla létavice.


Tento text byl publikován s laskavým svolením pana Jakoubka.


Pověst o zázračném zachránění v studni(1)

V Kámeně u Pacova bývala kdysi na návsi hluboká studně, která prý neměla ani dna. V době žní, kdy hospodáři měli plné ruce práce, zůstaly jejich děti bez většího dozoru. Jeden z chlapců, který pocházel ze statku souseda Hlavničky, se však nezbedných her omladiny nezúčastňoval. Byl dětmi ze vsi nazýván růženečkář pro svou velkou zbožnost a časté modlitby růžence. Děti na něj posměšně volaly: „Jak jsi se vyspal? Už jsi se pomodlil na růženci? Zda-li pak tě maminka umyla?“ Chlapec jim se slzami v očích odpovídal: „Však byste se také modlili, kdybyste jen uměli. Mě však naučila mamička krásným modlitbám, z nichž je nejkrásnější růženec.“ Pak se děti opět pustily do rozličných her. Jen Frantíka Hlavničky si nikdo nevšímal, vždyť, kdo by si s tím růženečkářem hrál. Osamělý chlapec se vydal nahoru k zámku a než se nadál, stál u bezedné studně. Studna byla po obvodu roubená, zakrytá, dva střídající se okovy vyvažovaly vodu. Chlapce stále cosi ke studni přitahovalo. Posbíral na cestě kamínky, naklonil se přes okraj a začal házet kamínky do studny. Počítal při tom, jak dlouho bude trvat, něž kamínek dopadne na hladinu. Stále více se nahýbal přes okraj studny. V tom přiskočil jeden z chlapců hrajících si opodál k Frantíkovi a v mžiku mu nadzdvihl nohy tak, že ubožák ztratil rovnováhu a zřítil se střemhlavým pádem do jícnu studny. Když věrolomný chlapec uviděl, co způsobil, velmi se ulekl a zakřičel: „Frantík Hlavničků spadl do studny!“ Děti se strachy rozutekly a ke studni se z okolních domů sbíhali sousedé. Frantíkova matka se v zoufalství začala úpěnlivě modlit „Svatá Panno Maria, útočiště zarmoucených, pomoz“. Pak omdlela a klesla vedle studny. Vtom jeden ze sousedů vykřikl: „Bože spravedlivý, slyšel jsem ze studně volání“. Nahnul se přes okraj a zavolal: „Františku, ozvi se, jsi živ“. Po chvíli uslyšel z hloubi, „ano“. A František skutečně volal, stál dole na spuštěném okovu a držel se křečovitě řetězu. Chlapcův otec Bartoloměj Hlavnička ihned spustil do studně prázdný okov. Čím hlouběji prázdný okov padal do studny, tím více vystupoval okov s Františkem na okraji. Vytáhli Františka bledého jako křída s ručičkou ovinutou pevně kolem řetězu. „Můj zlatý Františku, můj jedináčku, tys živ, živ; ó Panno Nejsvětější, jak Ti mám děkovat! Neuhodil jsi se, nebolí tě něco“, zvolala šťastná matka. „Ach matičko, co by mě bolelo. Letěl jsem vzduchem jako pták s překrásnou paní, která mě přidržovala svými lokty a přiletěli jsme do krásné zahrady, kde rostly zlaté růže. Krásná paní mne posadila do zlatého košíku vystlaného zlatými růžemi a poručila mi, abych se držel levou rukou oblouku, z druhé ruky abych nepouštěl svůj růženec. Hleďte, držím ho dosud v ruce.“ Na paměť zázračného zachránění a jako poděkování Panně Marii za život svého syna nechal kamenský soused zhotovit malý obrázek znázorňující tuto událost. Obrázek byl pak umístěn v kapli Panny Marie Bolestné v Kámeni. (2)

(1) Pověst zaznamenal 31. ledna 1930 Alois Veselý z Kámena v rukopisu o 43 stranách s názvem „Hvězda jitřní“.

(2) Na votivním obrázku, který se zachoval do dnešních dnů, je nápis:

EX VOTO HLAVNIČKA SOUSED KEMENSKY. Tisíckrát pozdravena buď nejsvětější Panno matko boží bolestná Maria za tvou milostivou ochranu našemu dítěti prokázanou jenž roku 1799 do této kamenské studně schozený šťastně zas v okově zdravý sepatyma rukama okolo řetězem vytažený.